Velice si vážíme Vaší podpory Nadačního fondu Naděje pro Erička, a tímto Vám děkujeme za jakoukoliv podporu, nejen finanční, ale i osobní. Spolu to zvládneme.

Pan doktor si mohl plánovat co chtěl, rodiče si mohli plánovat co chtěli, ale já jsem si to udělal stejně po svém. S mým příchodem na svět přišel zároveň šok pro všechny v mém okolí.  

V očích mých rodičů byla vidět radost ale i slzy. Maminka plakala a já nechápal proč? Je to štěstím? Vždyť jsem na ni křičel: „Ahoj, to jsem já! Váš Erik!“ Maminka mi ale neodpovídala. Jediné co jsem slyšel bylo, jak říká: „Co má s tou ručičkou?” Najednou se nad mou hlavou shluklo několik divných lidí v zelených pláštích. Všichni na mě sahali a já brečel. Chtěl jsem k mámě. Vždyť já ty lidi neznám. Pořád mi sahají na pravou ručičku. Co chtějí?! Gratulují mi, jak jsem byl šikovný při příchodu na svět?! A pak mě vzala ta hodná paní a dala mě mamince. Konečně!

Přestože maminka pořád plakala, tak mi stále dokola šeptala do ouška: „Vítej na světě, chlapečku. Jsi můj poklad, můj syn. Miluji Tě. Ať se děje co se děje. Všechno spolu zvládneme.” Dala mi pusu. V tu chvíli se zastavil čas a já hned věděl, že už je dobře a bude jenom líp.   

Náš malý Eriček se narodil jako zdravé miminko, ovšem s handicapem,se kterým nikdo nepočítal. Z důvodu vývojové vady má handicap pravé ručičky, která končí před zápěstím. Během těhotenství mi nikdo vadu ručičky nezmínil. Ani pan doktor. Mohlo se to vidět?! Jak je to možné?! Ať už to bylo jakkoli, na porod vzpomínám ráda. Na ty dny po porodu už trochu méně. Po psychické stránce to bylo opravdu náročné. Místo toho, abychom se všichni radovali ze zdravého chlapečka, jsem si v porodnici po večerech pokládala otázky. Proč já?! Proč Eriček?! Mohla jsem to ovlivnit?! Je to moje chyba?! Jaká budou řešení?! Řekne mi někdo něco k tomu co, proč a jak se to stalo?!   

Potom mi to ale došlo. „Ten nahoře" ví, do jakých rodin má tyhle děti poslat. Eriček je usměvavý a spolu s mým úžasným manželem i našimi nejbližšími se snažíme, aby byl spokojený, vyrovnaný chlapeček, který zatím nevnímá, že je něco jinak. Zatím jeho odlišnost vnímá jen okolí. Zejména děti. Ve vývoji je zatím šikovný jako ostatní děti, i když do toho musí dát víc sil a šikovnosti. On je ale pořád stejně velký bojovník jako byl v bříšku

The doctor could plan what he wanted, the parents could plan what they wanted, but I did it my way anyway. With my coming into the world a great shock for everyone came along.  

There was a joy but also tears in my parents' eyes. Mom was crying and I didn't understand why? Is this happiness? And so I shouted at her: "Hello, it's me! Your Erik!" But my mother did not answer me. All I heard was him saying, "What's wrong with that hand?" Suddenly several strange people in green cloaks gathered above my head. Everyone was touching me and I was crying. I wanted to see my mom. I don't know these people. They keep touching my right hand. What do they want?! Congratulating me on a smooth coming into the world?! And then a good lady took me and gave me to my mother. Finally!

Although my mother was still crying, she kept whispering in my ear: "Welcome to the world, baby boy. You are my treasure, my son. I love you. No matter what happens. We can do everything together." She gave me a kiss. At that moment time stopped and I was sure that everything was good and it would only get better.  

Our little Eric was born as a healthy baby, but with a handicap that no one expected. Due to a developmental defect, he has a handicap on his right hand, which ends before the wrist. During my pregnancy, no one mentioned the hand defect to me. Neither did the doctor. Could it be seen?! How is it possible?! Whatever it was, my memories about the birth giving were happy. A little less for those days after giving birth. It was really challenging from a psychological point of view. Instead of us enjoying the happy moments with our healthy baby boy, in the evenings I was asking myself questions. Why me?! Why Eric?! Could I have influenced it?! It's my fault?! What will the solutions be?! Can someone tell me something about what, why and how it happened?!  

But then it finally came to me. "The one" knows best which families to send these children to. Eric is smiling and together with my wonderful husband and closest family and friends, we are trying to make him a happy, balanced little boy who does not yet perceive that there is something different. For now, only the ones around him see the difference. Especially children. He's as skilled as other children in his development, although he needs to put more strength, effort and skill into it. But he's still as big a fighter as he was in the womb.